7. srpna v 9 hodin ráno jsem opustil svůj normální život, vydal jsem se na čtrnáctihodinovou cestu za oceán. O pět hodin později toho samého dne jsem přistál v San Franciscu, plný očekávání, uchvácený z krásných výhledů z palubního okénka, ale taky unavený a vystrašený z pohovoru, který mě bude čekat po vystoupení z letadla. Mé vystrašení pokleslo po spatření asi tak 300 lidí ve frontě právě na pohovor s americkým kontrolorem. Ve frontě jsem nakonec strávil asi hodinu a půl, poté na mě přišla řada a paní, která vás může poslat prvním letadlem nazpátek, vypadá docela drsně. Vyptávala se mě na spoustu otázek, já jsem se na některých z nervozity zakoktal, pustí mě? Nakonec mě pustila a já šel k výstupní hale, kde na mě čekala rodina, se kterou budu celý půlrok, McBrides. Přivítala mě moje host mamka, můj host bratr, Slávka a Bobbie. Host mamka mi darovala květinový věnec, protože vyrůstala na Havaji, kde je květinové přivítání tradicí.
V autě jsme jeli z letiště, kvůli zácpám asi hodinu, cestou jsme se bavili o všemožných rozdílech mezi Českem a Spojenými státy, ať už to byla hrubost mouky, nebo počasí. Musím říct, že v tuhle chvíli jsem doopravdy byl pod zkouškou ohně, extrémně unavený a pod neustálým vystavením angličtiny. Byl to pro mě docela šok, i přesto jsem si ale stačil všímat obrovského počtu elektromobilů Tesla oproti Česku. Kdyby někdo nevěděl, proč to zmiňuji, tak jsem opravdu zapálený do firem Elona Muska, a jedna z nich je právě Tesla. Nakonec jsme dorazili k McBridům domů, přivítal jsem se s mými dalšími dvěma host bratry, Liamem a Aidenem, s mým host tátou Danem a se zvířecí částí rodiny, dvěma kočkami a dvěma psy. Jet lag na mně také zapůsobil, první den jsem se snažil zůstat vzhůru co nejdéle, abych si zvykl na místní čas, takhle unavený jsem ještě nikdy nebyl. Po další dny můj jet lag pomalu mizel.
